paperbag writer

Hospůdka v Huse na provázku a Living Stone včera poznaly středověk; byla to jedna z těch akcí se starýma kamarádama, na který si pro sichr berete obnošený oblečení. Nepočítaně piv, pár becherovek a macatej doutník ze mě na osmnáct hodin udělaly sotva pohyblivou trosku, která se celý dnešní odpoledne jako stín ploužila po domě hledavši vývar.

Nakonec jsem se rozhodl dopřát tomuhle pivem lehce nakypřelýmu tělíčku detoxikační týden. Žádnej alkohol, minimum cigaret, jen jedno kafe denně a aspoň čtyři výlety za město.

Když už jsem to slavnostně oznámil v omluvný smsce pro kamarádku, kterou jsem včera osahával a vyzouval (nožku má moc pěknou, ale u stolu, kde sedělo dvanáct lidí, to nebylo zrovna příhodný), a když už jsem investoval pět pětek do pueru, napadlo mě kouknout se do školního informačního systému, jestli tam nevisí výsledky komunikačních studií, bezkonkurenčně nejtěžší zkoušky v tomhle semestru.

Visely.

Lidi zlatí, mám ÁČKO! Naplnil jsem plán na 400 % (původní cíl bylo hezký malý é), to chce zapít…

Ale abych vás nenudil tlacháním o škole a rozpitváváním svých dočasných a dílčích úspěchů: součástí zkoušky bylo i vypracování semiotické analýzy. Řečeno česky — museli jsme na konkrétním příkladu ukázat, jak pracuje řeč symbolů ve zpravodajství nebo reklamě, jak se tam zničeho nic objeví mýty anebo celý ideologie. Vybral jsem si nováckou zprávu o krizi v Českých drahách; při psaní jsem rozhodně netušil, že mi tenhle spis pomůže k jedničce. Můžete si ho stáhnout ve formátu pdf (162 kB) i rtf (64 kB). Objevuje se tam docela dost cizích slov, jinak je to, myslím, docela dobře čtenářsky přístupný.

Než si dnes v osm zapnete jedničku, pořádně si procvičte bránici (nevím jak se to dělá, něco ale určitě vymyslíte), protože by ji vám francouzská situační komedie Blbec k večeři mohla zle potrhat.

Nenechte se zmást názvem — s Blbými a blbějšími to nemá vůbec nic společného; Francis Veber dostal za vynikající scénář, ve kterým vrší jednu úžasně vypointovanou scénku za druhou, Césara i Lumiérovu cenu. A nelekněte se ani první půlhodinky, ve které se objeví jen jeden nebo dva gagy — je to jen klid před strhující bouří, důkladná expozice, díky který v následující hodině jede film jako po másle.

Opravdu doporučuju.

Miklós Fehér: to jméno jste dneska možná zaslechli. Taky jste nejspíš v televizi, stejně jako já, viděli mladýho kluka, se kterým to lehce škublo, pak se bezvládně skácel na trávník — a už z něj nevstal.

Ta strašlivá scéna neměla ve struktuře zprávy (předpokládám, že prefabrikovaný–agenturní) žádný opodstatnění; patřil by do ní živej Miklós s kopačákem na noze, záběr na nemocnici, kde umřel, cokoliv — ale ne to neviditelný seknutí kosou. Už tomu chyběl jen komentář vychutnejte si to, tohle se jen tak nevídí…

Vzpomněl jsem si při tom na ty blbý Amíky, co furt čučí na násilí v bedně. Přímý přenosy zámořských automobilových závodů mají totiž jeden nepsanej, ale o to důrazněj dodržovanej zákon: havárky, u kterých je jasný, že to pilot zaplatil zdravím nebo životem, se neopakují. Do zpráv se nehoda dostane — nikdy ale ne v detailu, vždycky jen jako velký celek.

Trocha inspirace v USA by tentokrát evropským stanicím neškodila. Nerad bych, aby se fotbalová infografika rozšířila o písmenko D.

Ondra Holub, kamarád ze školky a kapely, mě překvapil krabičkou cigaret, o kterejch jsem si dva roky myslel, že už v Česku nejsou k sehnání: kubánskýma pávama Romeo y Julieta, tak silnýma, že i startka bez filtru je proti nim pokouřeníčko pro jemný dámy.

Večer si jich du s kamarádama užít do Tenisky. Dlouhý kouř i vám.

Opravdu doporučuju k přečtení krátký článek ing. arch. Josefa Myslivce, nazvaný Odsun nádraží je zmetek. Nelekejte se, je to v PDF.

Ochutnávka:

Nádraží se přesunuje do zátopové oblasti. V případně povodně bude naprosto nepřístupné. V dnešní poloze zůstane nádraží neohroženo. Byl to také jeden z hlavních důvodů, proč bylo v této poloze umístěno.

(…)

Postup investiční přípravy je zcela zvrácený. Nádraží je pouhým objektem z mnohasetmiliardové investice, o které není nic známo a nejsou známy ani objekty přímo navazující.

(…)

Naprosto kapacitně nedostatečný tramvajový podzemní diametr, jehož náklad 20 miliard Kč nebyl v porovnávacích nákladech zahrnut, byl nedostatečný i v jízdních parametrech. Velká část trati byla uvažována v obloucích o poloměru 200 m, dovolujících maximální rychlost 60 km/hod, byly zde však i oblouky o poloměru 100 i 50 m. Tramvaje na povrchu by byly rychlejší než tramvaje podzemní.

související příspěvky

• železnice pro divoký východ

Kdybych vyhrál zájezd pro dva, netušil bych, koho na něj vzít. Myslím, že tohle je rozdíl mezi člověkem, kterýmu se (dost nepřesně a módně, podle jednoho podprůměrnýho filmu) říká samotář, a tím, kdo »někoho má«.

Rady bych si ještě věděl, kdyby šlo o Afriku — jedna dobrá kamarádka se tam už dlouho chce podívat. Ale kdyby to byly Beskydy, Paříž, New York, Ibiza (ne, to bych vrátil), Tokio nebo Tatry, nejspíš bych musel vzít mobil, střelit od pasu číslo jedna až padesát a jet/letět s tím, komu patří ta pozice na SIMce.

Jenomže: jel(a) by se mnou na týden někam do neznáma? A chtěl bych já s ní(m)? Neřešitelnej oříšek: vybrat raděj kamaráda, se kterým bych tam týden pil pivo a čuměl po holkách, což jde i ve Štatlu, nebo kamarádku, když vím, co může týden v exotickejch krajích udělat se střízlivým vědomím toho, co k sobě kamarádi v pohodě můžou a co už raděj ne?

Je to šílený.

Tím šílenější, že nad tim přemejšlím, i když jsem se ještě nikdy neúčastnil soutěže, ve který by byl jednou z cen zájezd pro dva.

A pak že samotáři nemusejí nic řešit.

(…) Podle Součkové navíc zdravotnictví zatěžuje, že pacienti mohou chodit k jakému lékaři chtějí a jak často chtějí. (…)

iDnes: Kdo nechce k lékaři, bude platit

Připomělo mi to Werichovu Zlatou rybku: …vona snad chce bejt dovopravdickej Pánbůh.

Teď už jen sehnat velkou lahev od octa.

Reuters hlásí: Churchillův papoušek oslavil sto čtvrtý narozeniny. Už prý nenadává na Hitlera, ale pořád si rád zatancuje na dobrou muziku. Občas se nedivím, že se po novinářích z týhle agentury tak často střílí. Via Kottke.

Říká vám něco jméno M.C. Escher? Už dlouho můj nejoblíbenější výtvarník. Ruku s nablýskanou koulí si můžu prohlížet donekonečna.

Na stránce Vintage Paperbacks najdete šest stovek skenů obálek amerických a britských románů do kapsy z padesátých let — a že by to občas mohla být dobrá četba…: Satan byl lesba, Orgie na tripu, Psací stroj na obloze…

Mimochodem, dokážete si představit, jak asi vypadá jeden a ten samý lékař nakreslený jedním a tím samým pacientem v různých fázích intoxikace LSD?

Časopis Wired přinesl v prvním letošním čísle seznam věcí, které by spasily internet. Kdyby se se spammery zacházelo jako s teroristy a Google by uměl vyhledávat legálně stáhnutelnou hudbu, ušetřil bych půl hodiny času denně.

Marquis de Sade — Julietta. Kompletní a v češtině.

související příspěvky

• nepovinná četba III.
• nepovinná četba II.
• nepovinná četba I.

Jste majitelem realitky. Zjistíte, že ženská za pultíkem, kterou jste přijali před týdnem, za tu dobu dvaceti procentům zákazníků hned místo pozdravu řekla, že je neobslouží, protože na ně nečekala; zbytek jí musel pokládat každej dotaz třikrát, než se chytla. Do práce chodila v lichý dny v montérkách a silným makeupu, v sudý měnila montérky za latex a makeup za santaklausovský fousy. Když chtěl někdo nechat vzkaz vedoucímu, dělala hluchou. Letáčky lidem podávala zásadně s rukou nataženou nahoru, aby si na ně zkusili vyskočit. Nemluvila dobře česky, místo ř vyslovovala přeškrtnutý o. Co s ní teď uděláte?

Samozřejmě: vyhazov na hodinu, možná ještě vzít kladivem přes koleno. Tak proč to sakra obchodníci s realitama neudělají se svýma webmasterama?

Pomáhat známýmu s výběrem chaty z nabídek na webu byla má nejstrašnější zkušenost s internetem. Pixy se dnes rozčiloval nad pseudoprofíkama, kteří layouty stránek uplácávaj z tabulek; to by bylo to poslední…

Když pominu Prague Reality, pro jejichž web nemá přídavný jméno ani na nadávky tak bohatá čeština (odkazy ošéfovaný JavaScriptem nefungujícím v Opeře, titěrný písmo a blikající text se vhodně doplňují s hnusným, ale opravdu hnusným layoutem), nejvíc na webech realitek vysiřovaly následující chyby (nebo smutný standardy?)…:

• úvodní stránky byly přehlcený grafikou a pestrobarevným & pestrovelikým textem, ve kterým rozbolavělý oči dvacet vteřin hledaly odkaz sháním
• žádnej takovej odkaz tam nebyl, dalo se tam dostat jen přes rolovací seznam, takže pak po úkroku zpět a kroku vpřed prohlížeč křičel, jestli prý chceme znovu odeslat data formuláře
• něčím neuvěřitelným jsou klasicky–inzerátový popisky nemovitostí, a to bez čehokoliv dalšího — fotografií, košatýho popisu, kontaktu na prodávajícího… roub. chalup. 2+1, obyt. podkr., inž. sítě, 30 min od VS? nasrat!
• když už si někdo dá tu práci (ono to přece jen může něco prodat, žejo…), tak pak umístí detailní popis a fotky do novýho okna bez ovládacích tlačítek — ještě, že mě u toho ten známej měl, ctrl+p není mezi BFU moc známá zkratka
• Firebird? Opera? obvykle bylo z rozsypaného layoutu znát, že o nich webmasteři nikdy neslyšeli; musel jsem zprovoznit IE (mám ho dost roznimranej kvůli ladění stránek), abych odsunul dekorativní grafiku z nedekorativního, ale skoro stejně důležitýho obsahu inzerátů…
• validita, přístupnost pro zrakově postižený, dobře strukturovaný (X)HTML? kdybych měl žaludek na šťourání se v těch kódech, nejspíš bych se asi jen utvrdil v přesvědčení, že o ničem z toho pánové (a dámy — pokud můžou věčný inspirace pěvců a básníků vůbec něco takovýho přivést na svět) nikdy neslyšeli
• atd.

Příklady? Prakticky jakýkoliv web ze seznamovské kategorie realitní kanceláře. Prošli jsme to skoro všechno — a proklikali se jen k několika málo nabídkám, který někdo dával na net se záměrem prodávat, ne kazit podvečer. A to je poslední výtka — všechno jsme to procházet určitě nemuseli, ale když oni jsou správci webů tak nějak líní psát k seznamovskejm odkazům nebo aspoň (proboha!) na první strany webů, kdeže všude jejich kancelář nabízí služby… to, že je někdo v databázi Seznamu pod Prahou 1, není nic určujícího.

Slovy Haliny Pawlowské:

když je tvůj webmaster dobytek
neprodáš žádný příbytek

Tenhle příspěvek bude dlouhej a ne zrovna veselej. Autor si navíc vyhrazuje právo rozčílit laskavého čtenáře. Ten možná promine a zkusí se spolu s ním na jednu televizní a novinovou žvýkačku podívat z úplně jinýho konce.

Už dlouho si vychutnávám mediální válku příznivců a odpůrců potratů. Na jedný straně pánbíčkáři, kteří si chtěj posichrovat to lepší oddělení posmrtnýho života, na tý druhý pak frenetický žonglování se slůvkem svoboda. Oba dva militantní tábory zapomínaj na to, že politika má bejt až do posledního podpisu novejch zákonů pragmatická, a teologie i filosofie v ní obvykle napáchají víc škody než užitku (viz posledních pár tisíc let).

Ať žije umění klást přínosný otázky; místo jsou potraty morální nebo nemorální? dobrý nebo špatný? se mají oba tábory ptát co bude, když postavíme interrupce mimo zákon? — a až se v nich rozstvítí tohle světýlko nedogmatickýho přístupu, možná je bude zajímat to, co teď napíšu.

Zkuste si to představit:

Konec roku 2004. KDU-ČSL položí socdem nůž na krk: buď konec potratů nebo vlády. K těm devadesáti lidem, kteří ví, že se po předčasnejch volbách budou moct jít klouzat, se přidá několik hlasů opozice; návrh projde i konzervativním senátem, třesoucím se na vnoučátka a vystrachovaným z toho, že to tady zaplaví černoši — a ačkoliv Klaus zákon vrátí, spodek ho díky opilýmu Kottovi nakonec odmává. Interrupce přecházejí v Česku do ilegality.

Nechtěně těhotný dívky a paní se tím dnem rozdělí do čtyř skupin.

Ta první: ty, který by dřív šly na potrat, se rozhodnou dítě odnosit — po porodu se do něj bud zamilují, nebo ho předají k adopci bezdětnejm párům. Happyend, stmívačka, titulky: Jiří Karas, Vilém Holáň, 2004, Barrandov. Moc jich nebude — když k něčemu takovýmu nejsou schopní v současnosti přemluvit doktoři, proč by to měl za rok dokázat zákon, kterej (jak brzo vysvětlím) bude děravej jako řešeto?

Ta druhá: tyhle ženský budou devět měsíců nosit pod srdcem parazita, ke kterýmu svůj postoj nezmění ani následujcích čtrnáct let — pak už naštěstí přestane otravovat a najde si solidní práci u Wilsonova nádraží.

Třetí skupina — ta největší: za hodinu a půl budou autem v liberální cizině. Dovolenou u moře ten rok nějak oželí.

Čtvtá skupina — především kvůli ní vyprávím tuhle smutnou pohádku: když to čtrnáct dnů nedostanou, poradí si samy. Půlkovej maraton v létě, Nové Město — Žďár nad Sázavou v zimě. Nic? Tak tubička nějakejch prášků. Furt nic? Lysohlávky. Litr silnýho kafe. Cokoliv, jen to ze sebe dostat. A když pořád nic (příroda umí bejt silná, i když se to nesmí říkat nahlas), tak se nám za devět měsíců narodí človíček s dvěma hlavičkama, chybějící končetinou nebo (to vlastně skoro určitě) totálně poškozeným mozkem (ona ta příroda zas tak silná není). Nebo se to naopak povede až moc dobře — napadá mě jedna cynická parafráze úsloví vylít vaničku i s dítětem.

Středoškolačky, který to nevychytaly s práškama a teď nesmí mít za žádnou cenu průser doma. Všechny ty, který si nemůžou dovolit zahraniční kliniku. Doplňte si sami, kdo všechno sem může patřit. Trestně postižitelný nebudou — zkuste jim dokázat, že se zřídily proto, aby potratily.

Takže, vy tam v tej Praze: říkejte tomu třeba vražda nebo výškrab — čím horší slovo ze slovníku bigotního katolíka vytáhnete, tím víc se vám uleví. Ale zakázat to? Sakra, lidi, bude se to dít pořád — jenom už u toho nebude doktor, a kromě embrya si to skoro určitě odsere i holka–smolařka. Tohle je národ kutilů — po zákazu interrupcí by začaly po netu kolovat bestiální receptáře.

Pokud chcete pomoct (velice potěšujícímu) vývoji a srazit roční sumu potratů v ČR ještě níž, máte k dispozici současnější prostředky. I jako člověk, kterýmu při zaslechnutí termínu státem garantovaný sociální jistoty naskakuje husí kůže, vám řeknu, že čekat rok před maturou (před promocí, po nástupu na fajn místo) dítě (ke všemu pokud na to tatínek dlabe) není vůbec sranda. Zvedněte tresty za znásilnění na úroveň vraždy (vždyť to má dost často stejnej výsledek). A nezapomínejte na jedno magický slůvko — osvěta. Tý není nikdy dost, divili byste se, co se traduje mezi šestnáctiletejma (a snad i mezi šestatřicetiletejma). Jasně, zapomínám na to, že lidovci o hanbatejch věcech nemluví…

Nebo to prostě odmávejte.

Mrtvejch ženskejch a zmrzačenejch dětí není nikdy dost, no a cestovky začnou pořádat víkendový zájezdy nejen do Alp. Hlavně, že se na našem dvorečku bude hrát podle Písma.

doplněno (ráno)

Jsem to ale kuba — teď jsem si uvědomil, že potrat je konec těhotenství, kterej přišel »sám od sebe« — měl jsem používat jen termíny »interrupce« nebo »umělý přerušení těhotentství«. Kašpíku, zamysli se nad sebou…

Před dvaceti lety a hodinou a půl se v porodnici na Starým Brně jednomu človíčkovi hrozně moc nechtělo na svět.

Teď už se mu tady — aspoň chvílema — líbí, hlavně když má v sobě zdravý množství vína, v přehrávači dobrý cédéčko a na koleni mu sedí fajn koc (stačí, když platí dvě z těch tří podmínek). Raděj si ani nezkouší představit, jakejch bude těch příštích dvacet let; snad během nich nevyroste o sto čtyřicet centimetrů a nepřibere pětaosmdesát kilo, jako během těch posledních… ,-)

Lidi zlatí, už nejsu –náctiletej!

Jo, a ta včerejší filosofie byla nakonec za dva. Je to ale malá náplast na velkou bolístku — naše vyučující pingpongu už nebude mít celouniverzitní tělocvik, takže odpříště nejspíš budu bušit do bílýho míčku pod vedením někoho mnohem mnohem míň… (doplňte si tři vlastnosti ideální tělocvikářky). A hlavně ještě neznám výsledky testu ze začátku ledna, tudíž je vlastně možný, že mi na jaře budou změny tělocvikářů šumafuk. Uvidíme.

Už poněkolikáté se v mým skorodvacetiletým životě učím filozofii. Po všech těch písemkách ze ZSV, středoškolskejch seminářích, po maturitě, po x-terých příjmačkách, a taky nespočtu odpolední, kdy jsem prostě neměl co dělat, a tak jsem si otevřel Störigovy Malý dějiny filozofie, jsem si myslel, že na zítřejší zkoušku z filozofie pro posluchače nefilozofických oborů mi bude stačit si to všechno v klídku jednou projít — a ejhle, su vygumovanej.

I kdyby to ale zítra nedopadlo (ostatně, nejenom Fko by bylo neúspěchem, vzhledem k tomu, že jsem ze sebe lživou propagandou udělal člověka, o kterým si okolí myslí, že Jan Patočka byl jeho nefilozoficky založeným příbuzným), tuhle hubní vědu (jak říkal náš matematikář na gymplu) budu mít furt rád. Vyjma Kanta a Kierkegaarda mě sice nikdy žádnej filozof neoslovil opravdu všechnapřesvědčenídestruujícím způsobem, fascinující je ale to, s jakou přesností dokázali někdy ti dědulové ničím jiným než intuicí dospět k tezím, který až století (a někdy i tisíciletí) po nich potvrdila věda; vezměte si třeba atomisty. Nebo Kanta a jeho hmotu jako formu energie. Papírek, na kterej jsem si při odchodu z obýváku poznamenal to třetí, jsem někam položil a teď nevím, kde ho najít; doplním později :-)

Takže, zejtra v jednu mi držte palce. I když je ten předmět opakovatelnej, a i když snad případný selhání paměti zachráním krátkým referátem o buddhizmu Koukolíkovi, bylo by milý dostat fajn otázky. Třeba buddhi…

Jo, a jestli můžu něco doporučit — na webu Katedry filozofie je opravdu vtipná sbírka návodů, jak se stát filozofem…

doplněno (15. 1., 23:09)

Sakra, lidi, napsal jsem, abyste mi drželi palce, ale ne abyste si je rozmačkali! Nedostal jsem sice buddhismus, ale stejně to byly ty papírově nejsnadnější otázky, který můžete v testu z filosofie dostat: zkuste napsat pět problémů, kterými se zabývá filozofie; uveďte příklad morálního dilema atd. — jenomže já se tak lekl, že jsem se v tom všem úplně ztratil. No, uvidíme. Druhej termín a referátek z Koukolíka to kdyžtak jistí, zítra zvím víc :-)

A ještě ad Antalův komentář: když se nad tím tak zamyslím, taky je mi milejší psát v –ismech s. Druhá věc je, že k hovorový řeči, kterou v tomhle blogu používám, přece jen líp sedne to zetko… nicméně hlasy čtenářů pro esko vyhrávaj proti těm zetkovejm 1:0, takže… sykavky reloaded.

No, co říct k poslední epizodě Twin Peaks… K mým fobiím z výšek a malých prostorů se přidává strach z čištění zubů.

Btw, zdálo se mi to, nebo byl na obrazu visícím za Nadine ve chvíli, kdy přišla k sobě, opravdu Karlův most?

Další přírůstek do mý skromný sbírky DVD: Spartacus a Barry Lyndon mě snad o víkendu pozdvihnou z tohohle blátivýho, depresivního a deptajícího začátku roku.

Dneska večer si dávám pauzu s učením se filozofie (což není takový mučení, jak by se mohlo zdát, aspoň pokud na to jdete s knihama Ivana Blechy a Františka Koukolíka, a ke všemu zjišťujete, že si hafo pamatujete z gymplu) a vypravím se za K. a V. nachystat a pojíst pár baget (viz hotdogpárty) — a hlavně: zhlídnout poslední díl Twin Peaks. Už se nemůžu dočkat — ačkoliv by se mi uprostřed noci domů vracelo líp z jinejch míst, než je Cejl…

Po všech těch hospodách, ze kterejch se člověk vrací s víc broukama v hlavě, než s kolika do nich šel, jsem se dneska večer zas dobře bavil. Stačila jedna sklenka vína, dvě Sušičandy a tři párky v rohlíku; karty, oříšky a startky kouřený na neustále zhasínajícím schodišti — hezky jako zamlada :-)

A když jsme u toho vzpomínání na mládí (přece jen: za pár dní opustím pestrobarevnej svět -náctiletých a zařadím se do společnosti nudných, zodpovědných a cílevědomých -cátníků) — poté, co jsem si prolistoval sušickogymnazijní Půlnoční noviny, neskonale zábavnej kus čtení, mi začalo bejt sakra líto, že jsem se od druhý třídy už nikdy nezmohl na infikování spolužáků tvůrčím duchem a vydávání školního časopisu. Kdo ví, možná si tenhle komplex filtruju psaním blogu, ale lepší bude takhle nepřemejšlet; mimochodem, víte, že frázi bi Mongoloos majn bartjat orolcochoor irlee použije ulanbátarská rodačka, když chce říct přijela jsem z Mongolska na oslavy Prvního máje? Já už jo.

Krátce a jednoduše: jsem BFU, který se rozhlíží po placeném webhostingu a jednoduchém publikačním systému na straně serveru. Předpokládám, že si tenhle blog občas pročtou i IT profíci — neporadí někdo? Prosííím, už začínám být udeptanej…

Od hostingu bych si představoval zhruba tohle:

• minimálně 100 MB místa pro stránky
• na český průměry nadprůměrná solidnost poskytovatele — a taky strpení s BFU a snaha vyjít mý tuposti vstříc
• podpora všeho, co je zapotřebí k běhu online publikačního systému (php atd.)
• antispamový filtr
• tři domény třetího řádu
• co nejvyšší možný trafic (ideální by to bylo bez omezení)

Mým černým koněm je zatím Hyperlink Raspberry — není to zrovna houmpejdžákova Shangri–La, ale za tak málo peněz už hraje docela dobrou muziku.

No a ad publikační systém:

• čím jednodušší, tím lepší; stáhl jsem si manuál k Movable Type a ani bych ho nedokázal nainstalovat
• nesmí to být mrtvý program, na kterém nikdo nepracuje
• co nejmenší náročnost na fičury na straně serveru (tj. aby to jelo na Hyp. Rasberry nebo tom, co mi doporučíte, bez vymrňování si nejrůznějších skriptů a protokolů)
• 100 % podpora češtiny
• možnost zálohování příspěvků
• možnost archivu v podobě blog/nazev_prispevku.html potěší, ale nutný to určitě není
• co nejvyšší poměr mezi počtem možností nastavení a počtem hodin, který bych se s ním musel učit pracovat
• no a opět černej kůň — doporučili byste mi Bloxxy?

Za všechny tipy budu neskonale vděčnej (a teď to opravdu není fráze, čekám na ně jako na vysvobození).

Jo, a určitě to není vzpoura proti EasyBlogu, se kterým jsem maximálně spokojenej — jenomže možnost mít komentáře »hezky u sebe«, blogovat z linuxových strojů nebo ještě roztodivnějších zařízení, a mít konečně pořádnej důvod naučit se php — to všechno je pro mě jako magnet.

Ještě nikdy jsem na filmu nebyl den po premiéře (jako bych teď slyšel všechny ty telefony… ne, mě se fakt nechce stát frontu na lístky… třeba to bude ptákovina… ser na to, pudem raděj na pivo a zkouknem to až přečtem recenze…) — až jsem se najednou dnes večer v liduprázdný Scale rozkoukával u prvních políček dánskýho snímku Wilbur se chce zabít.

Zajděte na to taky. Ten film nejspíš neobrátí naruby ani dějiny kinematografie, ani váš život — je ale milý vidět zas po dlouhý době tragikomedii, který by se tak neříkalo proto, že není ani moc vtipná, ani moc vážná. Jen mi bylo cestou domů líto, že se film za pár peněz, promítatelnej, srozumitelnej a — jak byste česky řekli likeable? — po celý Evropě nedá natočit i v týhle zemi, až příliš zatížený filmovyrovnáváním se s vlastní pokoněnou minulostí…

Tuhle knížku z pera neurologa Františka Koukolíka by měl přečíst každý, kdo má jakýsi neurčitý tušení, že tenhle svět není zas až tak úplně oukej a cool, jak se nám snaží vysvětlit Halina Pawlowská. Stovka krátkých úvah o neuvěřitelný destruktivní potenci a do očí bijící iracionalitě moderního člověka, o genech násilí a inteligenci včel — konečně dobrej důvod, proč zhasínat až v pět.

Geneticky viděno jsou mužové druhu Homo sapiens stupidus poněkud nepovedené ženy. Chlapečkové to však celé dějiny zapírají a vytahují se. Dokazují, že jsou ženy méněcenné a mají sloužit pánům tvorstva, což jsou chlapečkové. Prostý důvod je, že ženy byly a jsou skvělá pracovní síla i zboží. Své přesvědčení chlapečkové pro jistotu vtělili do svatých písem, o nichž tvrdí, že jim je kdysi dávno seslala Nejvyšší moc. Holčičkám systematicky, celé psané dějiny a skoro všude, vtloukají do hlaviček, že jsou nositelkami slabosti, hříchu a vůbec ruší od přemýšlení, což bývá pojem pro slastné nicnedělání. Holčičky připláclé pocitem viny za to, že existují, pak bývají povolnější, slouží a pracují a slouží.

Homo sapiens stupidus, str. 37

Může za osmatřiceti lety snů o svobodě stát prozaičtější tečka, než přeprogramovanej reklamní panel?

Volný překlad z němčiny: Pohraniční policie přestala zvládat dav a skončila s jakoukoliv kontrolou dokladů.

Vcelku mě to dostalo… pořád si živě pamatuju, jak naši 9. listopadu 1989 sledovali ORF nad otevřeným šampusem a já nesměl nikde říkat, že se na ty Rakušáky koukali…

Kouření je hnusný, říká Petr Ozogán a já těžko můžu něco namítnout, a to jsem kuřák. Jen to chce malý doplnění.

Hnusná je i tloušťka. A to nemyslím z estetickýho hlediska — ačkoliv podle mě není nic hezčího než plochý dívčí bříško, každej má jinej vkus a to je vpořádku.

Jen nechápu ten obrovskej rozdíl mezi veřejným míněním o kuřácích a tlouštících. Fajčiari jsou blbí, protože se dobrovolně zabíjí, smrdí, obtěžujou okolí karcidogenním kouřem, ubírají peníze z veřejnejch kas… a špekouni jsou prostě dobře rostlí, pořádně udělaný kusy chlapů nebo ženskejch. Není to pitomost?

Polovina tohohle národa je obézní. Buřtíci se bez výjimky můžou těšit na problémy pohybovýho ústrojí, který začnou (nejpozději) ve čtyřiceti. V padesáti dostanou první infarkt (půl roku ne zrovna levnýho léčení, když to dobře půjde), o něco později jim někde rupne cévka a zbytek života stráví (opět jen v tom nejlepším případě) na vozíku, pod permanentním lékařským dohledem.

Naprostá věština obézních lidí si za to může sama stejně tak, jako si můžou kuřáci za svý kouření. Jasně, je tu pár lidí, kteří mají opravdový vrozený problémy s metabolismem; když o sobě ale někdo tvrdí, že za svou obezitu nemůže, protože mu prostě chutná, je to imbecil.

Zvláštní věc je obtížnost tlouštíků; nikdy jsem docela dobře nepochopil, proč musím v autobuse platit za svůj bágl, když ženská, která sedí dvě hodiny vedle mě a celou dobu mě oblažuje odérem potu, má na svý vrstvě »zdravýho masa« takový baťohy čtyři, a neplatí nic navíc. Což je ale jen kapka v moři oproti všem těm kardioklinikám, který docela určitě neukusujou ze společnýho zdravotnickýho krajíce míň, než onkologický ústavy…

Sám vím, že zhubnout zas není takovej oříšek, když se chce. Kila za týden se dá dosáhnout hýbáním a vyloučením vepřovýho a sladkostí z jídelníčku. Jenže ono se nejspíš nikomu nechce…

Řešení? Spotřební daně na vepřový a hovězí maso, který by jejich cenu vysunuly na několikanásobek ceny kuřecího. Dvacetiprocentní plochu na obalu tabulek čokolády by mohl vyplňovat nějakej pěknej obrázek kyblíku sádla z liposukce, nebo aspoň pomerančový kůže. A účty ze sportovišť odpočítatelný z daní.

Jenomže která vláda si to vůči národu buřtů dovolí?

Tak, a první zkouška je za mnou; teď zbývá čekat nějaký dva tejdny na výsledky testu a ohodnocení analýzy.

Pocity? Ani vítězství, ani zmar. Z dvanácti otázek jsem se nedokázal chytnout u dvou nebo tří, nějakejch šest jsem napsal docela důstojně, no a na čtyři se už snad ani nedalo odpovědět líp. NeeFkový známky jsou od padesáti procent nahoru, ve skrytu duše doufám, že by to mohlo vyjít. A když ne, do druhýho února je ještě času dost.

Půjčil jsem si v knihovně záznam Dylanova koncertu z Albert Hall '66 — což je určitě jedna z pěti nejlepších živejch nahrávek, který jsem kdy slyšel — a na celej večer neplánuju nic jinýho než jen pít maté a poslouchat.

Well, I see you got a new boyfriend
You know, I never seen him before
Well, I saw him
Makin' love to you
You forgot to close the garage door

Zítra ve dvanáct mi držte palce, píšu test z kurzu Úvod do komunikačních studií; je to má první zkouška v tomhle semestru, a je o dost obsáhlejší, než zbývající dvě dohromady…

Průběžně jsem se připravoval celej semestr, učil se přes svátky a po Silvestru do toho doslova zalehl, ale pocit jistoty přece jen vypadá trochu jinak. Trocha štěstí by se hodila.

Cože jsem se vlastně šprtal? Definice komunikace, komunikaci v preliterárních společnostech, komunikační modely, znaky a významy, kódy, označování, ideologický pozadí masmédií… všechno to bylo zajímavý, ale bylo toho moc. Docela se těším na to, až to budu mít za sebou — po každý písemce mám úžasnej pocit lehkosti, ať už dopadla jakkoli. Na druhou stranu, čtrnáct dnů čekání na výsledky taky asi nebude čas her a nezralejch malin — ještě mě čeká filozofie a úvod do studia filmu.

Nezapomeňte na ty palce. Ve dvanáct.

Před pár dny jsem tu opět strhal výstavbu Jižního centra; teď mám chuť něco opěvovat, no a výstavba Univerzitního kampusu Masarykovy univerzity je, myslím, tím správným terčem.

Až bude v roce 2006 stát v severní části čtvrti Bohunice univerzitní městečko, Brno si bude moct pogratulovat k nejúžasněj vyřešený výstavbě od zbudování posledního hezkýho sídliště, Lesný. Vítěznej projekt je odvážnej a velkorysej, elegantně zapadá do krajiny, a přitom se stává její dominantou; díky výstavbě velkýho městskýho okruhu se mu dostane skvělý dopravní obslužnosti, kterou ještě posílí kilometr a půl dlouhá lanovka, spojující ho s dopravním uzlem Hlinky. Novej areál Lékařský fakulty, související ústavy Přírodovědecký fakulty a Fakulty tělesný kultury a sportu, arboreto, sportoviště, menza, kongresní sály a ubytovací zázemí… tři kilometry od centra vzdálenej komplex (ze kterýho to navíc bude jen pět minut na výstaviště i na dálnici na Prahu a Vídeň) snad bude dostatečně dobře fungovat jako magnet na mozky. Je to třicet pět hektarů jediný smysluplný budoucnosti Brna.

Bravo.

Kdybych byl slavným evropským filmem, byl bych Sedmou pečetí. Alespoň podle kvízu Which classic European film are you? na Quizille.

You're The Seventh Seal! You are prone to depression, a result of your deep thinking. You don't deal well with death. You are sometimes perceived as cold and overly rational; you dislike people who delude themselves with religion and false happiness. And you like weird vaudeville traveling clowns.

Via raincontreras.tk.

Nakonec nejdu spát o moc pozděj než normálně, a dokonce ani o moc opilejší. První milý překvapení.

Druhý milý překvapení: silvestrovská akce na Flédě neměla chybu — pokud nepočítám to, že jsem musel u vchodu nechat lahev Mullera Thurgau.

Třetí milý překvapení: napadl sníh. Takovou koulovačku, jaká se strhla v Krpoli při čekání na třiadevadesátku, nepamatuju.

Jo a Muf je opravdu oldschoolová klasa. Gene Hackman byl možná ve většině svých filmů superpadouch, jenomže pohled na něj ve mě nekonotuje nedělní vstávání o půl devátý a nedojímá mě k slzám. Muf, zdrcený svým uvězněním ve skladišti ČT, mě k nim skoro dojal.

Ještě než vypnu kompl a zalehnu, tady je pár tipů pro rok 2003 2004: papež zemře (já vím, je to laciný), česká reprezentace skončí na Euru v semifinále, volby v USA vyhraje znovu George W. Bush (přibližně dva měsíce poté, co Amerika dopadne Usamu bin Ladina / najde v Iráku zbraně hromadnýho ničení / převálcuje Sýrii), nároďák na MS v Praze vybouchne (»voni Rusové hrajou hrozně moc do těla, taky si děsně rychle nahrávaj, to se těžko něco vymejšlí, a navíc ten rozhodčí byl očividně podmázlej…«), Evropská unie bude čelit nejvážnější hrozbě rozpadu od svýho založení, nakonec všechno vyřeší upuštění od ideje evropský superfederace a liberálové přijdou s lite-verzí Evropy… sám su zvědav, jak se to všechno (ne)vyplní.

doplněno (2. 1.)

Předpovědi se samozřejmě týkaly roku 2004, ne 2003. Tohle se mi bude stávat ještě tak dva, tři měsíce…